UKRAJINA 2005

UKRAJINA 2005 - Zakarpatská oblast

1.7.: Praha - Vysoké Tatry - Levoča - Prešov / Naše cesta na Ukrajinu začíná. Cílem je dnešní ukrajinská Zakarpatská oblast, za dob první Československé republiky zvaná Podkarpatská Rus. V jistém smyslu to je pro mě cestovatelská premiéra – poprvé vyrážím za poznáním autem. Odjezd byl naplánován na osmou. Vzhledem ke včerejší svatbě mé sestry a vůbec všeobecnému shonu posledních dnů vyrážíme až neuvěřitelně podle plánu – v půl deváté.

Cestu si krátíme ruskou konverzací na téma cestování. Učím se „kdě svernuťsa naprávo, kudá dajéchať k benzakalonke, kagdá nam nádo zapráviť mašínu, i kak skazať, što by ktonibuď nětrogal na mašinu“. Rovněž univerzální fráze: „Ja sam zděs nearientírujus“ se jeví jako velmi vhodná k zapamatování. Bavíme se a zaháníme tak chmurné myšlenky na mnohými předvídaný návrat z Ukrajiny vlakem, bez peněz a podle mnohých snad i dokonce bez ošacení.

Cestou do Ubly - východní Slovensko.

Prahu jsme opustili poměrně snadno a rovněž po dálnici to sviští. Díky včerejší svatbě jsme dostali na cestu i nějakou tu výslužku. Na Česko-slovenské hranici v Makově prakticky jen přibrzďujeme. První a v podstatě jediné bloudění na naší cestě přichází v Žilině. Spravujeme si chuť a kousek za Žilinou dojídáme svatební koláčky, kochaje se krásou prielomu Váhu Malou Fatrou. Placeným úsekům slovenských dálnic se vyhýbáme. Ája se ujímá řízení, ale na první frekventovanější křižovatce se opět raději přemisťuje na sedadlo spolujezdce.

Děláme drobnější zajížďku silnicí vedoucí pod Vysokými Tatrami. To, co vidíme, jsou nedozírné pláně přelámaných a vyvrácených stromů. Tatry jsou teď v podstatě bezlesé. Ještě stavíme v Levoči mrknout se do kostela, objíždíme monumentální Spišský hrad a pak šplháme přes Branisko vyhýbaje se novému pětikilometrovému zpoplatněnému tunelu. Míříme k Prešovu, cíli prvního dne. Ájin známý Zdeněk přiženivší se sem z Šumperka nám tu totiž zajistil ubytování, večeři i tour po místních občerstvovnách.

Cestou do Ubly - východní Slovensko.

2.7.: Prešov - Ruský Potok - Uličské Krivé - Nová Sedlica - Ubla - Snina / Ráno, po malé zajížďce do Šariše, se přesouváme směr Snina. Ještě než vjedeme na území Ukrajiny chceme prozkoumat i rusínské vesnice na slovenské straně. Za Stakčínem vjíždíme do NP Poloniny. První vesnici, kterou navštěvujeme je Jalová. Místní tu staví nový dřevěný kostelík. Cestou k němu na louce překračujeme již značně alkoholem zmoženého vyspávajícího sekáče. A to je k polednímu ještě hodně daleko. Kolem vodní nádrže Starina pak míříme do nejseverovýchodnějšího cípu Slovenska. Za zmínku tu stojí zejména dřevěné kostelíky v Ruském potoku a v Uličském Krivém, který jsme si nechali dokonce otevřít, takže jsme si ho mohli prohlédnout i zevnitř. Na rozdíl od toho v Ruském potoku se v tomto slouží i bohoslužby.

Ruský Potok, východní Slovensko - kostelík.

V Nové Sedlici se otáčíme a míříme na hraniční přechod v Uble. Když už nám k hranici chybí jen kilometr jízdy přichází defekt. No, lepší než kdyby se to stalo na Ukrajině. Měníme rezervu a otáčíme se zpět do Stakčína, kde jsme našli pneuservis. Bez rezervy se nám na hroznými pověstmi opředené ukrajinské silnice nechce. Pneumatiku nám spravili promptně, ačkoliv již bylo po zavíračce a ještě k tomu za to chtěli jen 90 Sk. Tak tomu říkám servis!

Prislop, východní Slovensko.

K tomu nám ještě stačili sdělit, že oni, ač Ukrajinu mají hned za barákem, by tam nikdy nejeli, neb tam je každý mafián. Na to nám „odporučili, že ozaj pekne dovolenkovať celý týžďěn sa dá u sninianských rybníkov“. Na mapě zakresleny nebyly, ale když už jsme tu, zkusíme se mrknout, co že je to za přírodní klenot. Po pravdě řečeno, je to jeden malý rybníček brčálníček, „ktorý naozaj odporučiť nelze“. Nedivím se kartografům, že k jeho zakreslení se jim nechtělo špinit štětec modrou barvou.

Stužice - pokosené zakarpatské louky.

Defekt a následná oprava nás zdrželi natolik, že vjíždět na přeci jen malinko obávané území Ukrajiny již za tmy se nám nechtělo. Rozhodujeme se tedy přespat ve Snině. Nerad opět kritizuji, ale Snina snad kromě přespání v hotelu Vihorlat za 700 Sk/2 osoby a opravdu dobré pizzerie poblíž nemá opravdu co nabídnout. Je to okresní město, ale nemá snad ani náměstí. Takže radši dobrou noc.

Člověk a jeho vůz.

pokračování